Urbanismus

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Curitiba

Urbanismus je disciplína, jejímž cílem je zkoumat a plánovat vytvořené prostředí za účelem rozvoje sídelních útvarů (měst, vesnic) ve společensky funkční a udržitelné celky. Urbanistické projektování navrhuje uspořádání sídel, jejich částí a navazujících částí krajiny a navazuje tak na architekturu, popřípadě krajinnou architekturu. Ve střední, jižní a východní Evropě se pod termín urbanismus zpravidla zahrnuje i plánování sídel, které je složkou územního plánování. Od 20. století je urbanismus rovněž komponentem disciplíny urbanistická sociologie (nauka o urbánním životě a kultuře).[1] Urbanistická sociologie se zabývá hranicí mezi kulturou a přírodou. Ta by měla být vedena tak, aby byla pro společnost co nejvíce efektivní. Kvůli rozvoji vědy a techniky se rozšiřuje možnost působení a dochází často k upřednostňování panství kultury před přírodou.[2]

Územní plánování se zabývá plánováním a regulací vývoje měst, venkovského osídlení a krajiny. Usiluje o směřování k optimálnímu vývoji sídelních struktur, harmonickému uspořádání území, udržení ekologické rovnováhy a ochraně kulturního dědictví s cílem zajištění udržitelného rozvoje území v environmentálním, sociálním a hospodářském ohledu. Je zde zásadní rozdíl mezi utvářením a rozvíjením velkého města, malého města či vesnice. To se primárně odvíjí již od sociologie, konkrétně od rozdílů mezi obyvatelstvem venkova a města.[3]

Město můžeme z pohledu sociologie definovat jako lidské sídlo, která má vysokou míru zalidnění a fungující dělbu práce, která dokáže zajistit poskytování služeb pro většinu populace.[4] Městské inženýrství se zabývá urbanismem a územním plánováním, veřejnou infrastrukturou, městskými stavbami pro bydlení, občanskou vybaveností včetně staveb pro administrativu, zdravotnictví, kulturu a sport, průmyslovým stavitelstvím, stavební ekonomikou, moderním řízením atd.[1]

Urbanismus v Česku se za posledních pár desetiletí značně vyvinul. Je zde sice návaznost na vývoj měst v období socialismu, avšak můžeme zde pozorovat od této doby velký pokrok. Svědčí o tom například počet dokončených bytů v Praze před rokem 1989 a nyní. Počet značně klesl, a to z toho důvodu, že už se o nových velkých zástavbách vede mnohem náročnější debata.[5]

Koncepty[editovat | editovat zdroj]

Chicagská škola[editovat | editovat zdroj]

Chicagská škola je označení myšlenkového proudu v sociologii a spadají do ní autoři, kteří působili mezi 20. a 40. lety 20. století na půdě Chicagské univerzity. Mezi nejvýznamnější představitele patří Robert Ezra Park, Ernest Burgess a Louis Wirth. Jejich názory se na dlouhou dobu staly základem teorie a výzkumu pro sociologii města. Nejvýznamnější koncepce vyvinuté Chicagskou školou pro urbanismus jsou "Ekologický přístup k analýze měst" a "Urbanismus jako způsob života".[6]

Ekologie měst je koncepce založená na termínu ekologie, což je studium adaptace rostlin a živočichů na okolní prostředí. Její autorem je jeden z průkopníků americké sociologie Robert Ezra Park. Koncept vychází z předpokladu, že v přírodě jsou organismy systematicky rozmístěny v terénu tak, aby byla rovnováha mezi jednotlivými druhy, a aplikuje tuhle myšlenku na městské prostředí. Města nerostou náhodně, ale reagují na okolní prostředí (bývají stavěna podél řek, na nížinách, na křižovatkách obchodních cest atd.).[6]

Osidlování území a pohyb neboli přesun obyvatel ve městě a jeho aglomeraci podléhá podobným zákonitostem, které lze nalézt v přírodě. Jedná se hlavně o kompetici, invazi a sukcesi, které lze pozorovat na pohybu skupin obyvatel ve městě zapříčiněném soutěží o omezené zdroje (půdu). Například na počátku růstu města se obyvatelé snaží soustřeďovat kolem průmyslu (zdroj práce) a vytvářejí prostředí, které se časem stává stále přitažlivějším, a pak vzniká soutěž (kompetice) o jeho získání.[6]

Limity tohoto konceptu spočívají ve faktu, že nebere do úvahy význam záměrného projektování a plánování měst, což má za následek, že vyvinutý model uspořádání v praxi často nefunguje.[6]

Urbanismus jako způsob života, teorie, jejímž autorem je Louis Wirth, se snaží popsat urbanismus jako formu sociální existence. Ve své koncepci městského člověka vycházel z předpokladů, že město je relativně velké, husté uskupení heterogenního obyvatelstva. Tvrdí, že lidé ve městě vstupují do interakce jen za určitým konkrétním cílem (chladná racionalizace lidských vztahů). Spolu s vysokou mobilitou lidí ve městě to způsobuje slabší pouto mezi obyvateli města v porovnání s venkovem. Sociální role jedinců jsou podle Wirtha izolované a často i protichůdného charakteru. To všechno má za následek, že u člověka ve městě převažuje soutěživost nad kooperací (jedinec vykořisťuje druhé ve svůj prospěch). Wirthův závěr byl, že tyto charakteristiky městského člověka tvoří podhoubí pro sociálně-patologické jevy (kriminalita, rozvrat rodin atd.) Wirth, Louis. (1938).[7]

Názory Louise Wirtha se setkaly s chválou i kritikou. Kritici uznávají, že aktivity městského člověka mají výrazně neosobní povahu, ale již od 60. let mezi sociology spíše převažuje názor, že městská anonymita a neosobní interakce není tak děsivá, jak ji Wirth popisoval, a argumentují, že na člověka působí kromě samotného faktu života ve městě mnoho dalších faktorů.[6]

Teorie založené na síťové teorii[editovat | editovat zdroj]

Francouzský urbanista Gabriel Dupuy aplikoval teorii sítí na urbanismus a tvrdí, že jediným dominantním charakterem moderního urbanismu je jeho síťový charakter, na rozdíl od odděleného pojetí prostoru (zónování).[8]

Manuel Castells navrhl, že v rámci společnosti sítí, „prémiová“ síť infrastruktury (vysokorychlostní telekomunikace, „chytré“ dálnice, globální sítě aerolinek) selektivně propojuje nejvíc zvýhodněných uživatelů a místa a vynechává ostatní.[9]

Nový urbanismus a taktický urbanismus[editovat | editovat zdroj]

Od konce 20. století se urbanismus inspiruje tradičními metodami růstu měst (nový urbanismus) a otevírá prostor iniciativám zdola, od samotných obyvatel města (taktický urbanismus).

Trendy v urbanismu[editovat | editovat zdroj]

Suburbanizace[editovat | editovat zdroj]

Vrchol suburbanizace probíhal ve Spojených státech amerických v 50. a 60. letech 20. století. V průběhu této doby se předměstské oblasti rozrostly o 48 %, zatímco centra měst se zvětšila o pouhých 10 %. Na předměstí se stěhovaly téměř výhradně bělošské rodiny, jejichž hlavním motivem bylo vyhledávání čistě bělošských škol pro svoje děti – v centrech měst se prosazovalo rasové míšení. V současnosti není dělicím prvkem mezi centrem a předměstím rasa, ale třída. Bohatší lidé hledají lepší bydlení a školy a odcházejí proto z problematických městských center. Podobný trend suburbanizace probíhal ve Velké Británii v okolí Londýna v mezidobí obou světových válek. Suburbanizace byla úzce spjata s budováním metra a další dopravní infrastruktury.[6]

Úpadek vnitřních částí velkoměst[editovat | editovat zdroj]

Společně s růstem předměstí ve Spojených státech probíhal úpadek městských center. Stěhování skupin obyvatel s vysokými příjmy na periferie snížilo daňové výnosy vnitřních městských částí. V centrech měst tak často chybí příjmy, neboť většina obyvatel je nízkopříjmová. Skutečnost ještě zhoršuje špatný stav budov, růst zločinnosti a vysoká nezaměstnanost. To ještě víc motivuje obyvatele, aby se z center stěhovali, čímž dále přispívají k jejich úpadku.[6]

Revitalizace měst a gentrifikace[editovat | editovat zdroj]

O řešení problémů center měst usilují i místní vlády. Zavádějí se různá celostátní i lokální opatření, často jde o granty pro vlastníky problematických domů, které by měly financovat jejich opravu, snaha je ale i o zapojení soukromého sektoru pomocí daňových pobídek pro potenciální podnikatele. Jde ale o velmi složité a často neefektivní řešení.[6]

Na začátku 21. století lze sledovat v Evropě i Spojených státech stále se rozvíjející trend gentrifikace. Jde o komplexní renovaci zchátralých čtvrtí pro vysokopříjmové obyvatele, která probíhá současně se zajištěním adekvátních služeb jako jsou například obchody a restaurace. Gentrifikace tak zvyšuje hodnotu daného místa, často však donutí původní obyvatele k vystěhování, neboť si nemohou dovolit vysoké nájmy, drahé školné apod.[6]

V umění[editovat | editovat zdroj]

Urbanismus je například tématem hry Václava Havla Asanace.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b Urbanistická čítanka: vybrané texty urbanistické literatury XX. století. Praha: Česká komora architektů, 2000. ISBN 80-902735-3-X.
  2. 1925-, Bauman, Zygmunt,. Myslet sociologicky : netradiční uvedení do sociologie. 2. vyd. vyd. Praha: Sociologické nakladatelství (SLON) 239 s. ISBN 9788074190261. OCLC 614289289 S. str. 156-157. 
  3. JANÁK, Dušan. I. A. Bláha a počátky sociologie města u nás [online]. [cit. 2017-11-28]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2017-12-01. 
  4. 1965-, Jandourek, Jan,. Slovník sociologických pojmů : 610 hesel. Vyd. 1. vyd. Praha: Grada 258 s. ISBN 9788024736792. OCLC 806198632 S. str. 243. 
  5. OUŘEDNÍČEK, Martin; JÍCHOVÁ, Jana. Sociální prostředí Prahy: město na prahu 21. století. Praha: Academia, 2017. ISBN 978-80-200-2729-0. S. str. 15. 
  6. a b c d e f g h i Giddens, Anthony (1999). Sociologie. Praha: Argo, ISBN 80-7203-124-4
  7. “Urbanism as a Way of Life: The City and Contemporary Civilization”. American Journal of Sociology 44:1–24
  8. Dupuy, Gabriel. (2008). Urban Networks – Network Urbanism. Amsterdam: Techne P
  9. Graham, Stephen, and Marvin, Simon. (2001). Splintering Urbanism : Networked Infrastructures, Technological Mobilities and the Urban Condition. London, UK: Routledge

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • BAUMAN, Zygmunt a Tim MAY. Myslet sociologicky: netradiční uvedení do sociologie. 2. vyd. Praha: Sociologické nakladatelství (SLON), 2010. Studijní texty (Sociologické nakladatelství). ISBN 978-80-7419-026-1
  • GEURTSEN, Rein. Historie evropského urbanismu z nizozemské perspektivy. Praha : Fakulta architektury ČVUT v Praze, 2009. ISBN 978-80-01-04470-4
  • GIDDENS, Anthony, SUTTON, Philip W., ed. Sociologie: Aktualizované a rozšířené vydání revidované Philipem W. Suttonem. Praha: Argo, 2013. ISBN 978-802-5708-071
  • HRŮZA, Jiří. Svět měst. 1. vyd. Praha: Academia, 2014. 712 s. ISBN 978-80-200-1808-3. 
  • JANDOUREK, Jan. Slovník sociologických pojmů: 610 hesel. Praha: Grada, 2012. ISBN 978-80-247-3679-2
  • MAIER, Karel (ed.). Urbanistická čítanka I. Praha : Česká komora architektů, 2000. ISBN 978-80-9027-353-5
  • MAIER, Karel (ed.). Urbanistická čítanka II. Praha : Česká komora architektů, 2003. ISBN 80-902735-8-0
  • OUŘEDNÍČEK, Martin a Jana JÍCHOVÁ, ed. Sociální prostředí Prahy: město na prahu 21. století. Praha: Academia, 2017. ISBN 978-80-200-2729-0

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]